Jihoslovanské literatury

Denis Peričić (*1968) je chorvatský básník, prozaik, dramatik, překladatel, esejista a publicista. Patří k nejvýraznějším současným autorům kajkavského chorvatského dialektu a zároveň je držitelem největšího počtu literárních cen v chorvatské literatuře. Jejich celkový počet již překročil trojcifernou hodnotu, což je velmi neobvyklé i ve světovém srovnání. Peričićova bibliografie čítá více než tři desítky knižních titulů. Kromě dramat, sbírek fejetonů, odborných studií, překladů a antologií jsou to například básnické sbírky Nakraj svijeta (1995, Na konec světa), Tetoverani čovek (2000, Tetovaný člověk), Četiri godišnja doba (1999, Čtyři roční období), Artificijelna mujna! / Četrti svetski rat (2007, Umělý blesk! / Čtvrtá světová válka), Pandemonija (2022, Pandémonie), Krvozemlje (2023, Krvozemí), sbírky povídek Krvavo (2004, č. 2018 jako Až na krev), Ljubav, zlo i naopako (2014, Láska, zlo a zvrácenosti), Techno gost (2016, Techno host), Tijelo od snova (2018, Tělo snů) nebo romány Hrvatski psycho (2004, Chorvatské psycho), Netopir i črni ljudi (2010, Netopýr a černí lidé), Travanj (2014, Duben), Spiritisti (2020, Spiritisté) a Idoli (2020, Idolové). Za román San o Križaniću (2022, Sen o Križanićovi) získal státní Cenu Vladimira Nazora.

U několika dalších knih je pak spoluautorem, přičemž u jednoho dramatu a jedné sbírky povídek je spoluautorkou jeho žena Anita Peričić – opět něco ojedinělého nejen v chorvatské literatuře. Téměř stovka dalších knižních titulů, převážně klasiků světové literatury, nese stopu jeho redaktorské a ediční práce. Dílo Denise Peričiće charakterizuje velká stylová a jazyková pestrost, bohatá intertextualita s množstvím odkazů a narážek na další literární a umělecká díla, historická fakta a souvislosti, ale i pop-kulturu. Jak poznamenává medailonek v Peričićově románu Spiritisté, autor se zabývá „všemi aspekty psaného slova od jazykovědy po překlad“.

Prvním překladem Peričićova díla do češtiny byla povídka Eseker v antologii chorvatské židovské literatury Zázrak na ostrově (2011), následovala kniha povídek Až na krev: příběh o člověku narozeném 21. 8. 1968 (2018). Jedná se o překlad sbírky povídek Krvavo (2004) doplněný o povídku Tělo snů, jejíž hlavní hrdina se – podobně jako sám autor – narodil pro československé dějiny osudového dne 21. 8. 1968. Druhým samostatným knižním překladem do češtiny je Peričićova sbírka básní v próze 105 roků samoty (2022).

Chorvatský germanista, historik literatury a muzikolog Viktor Žmegač (1929–2022) v Záhřebu absolvoval studia germanistiky a jugoslavistiky, v letech 1952–1953 a 1955–1956 studoval germanistiku a muzikologii v Göttingenu. Od roku 1957 až do svého odchodu do penze (1999) přednášel na katedře germanistiky Filozofické fakulty Univerzity v Záhřebu (od roku 1971 jako řádný profesor, od roku 1974 jako vedoucí této katedry). Příležitostně přednášel na řadě univerzit v zahraničí a v roce 2002 obdržel čestný titul emeritního profesora záhřebské univerzity.

Od roku 2012 byl řádným členem Chorvatské akademie věd a umění, dále také zahraničním členem Saské akademie v Lipsku a členem vědecké společnosti Academia Europaea v Londýně. V letech 1985–2005 byl šéfredaktorem chorvatského literárního časopisu Umjetnost riječi (Umění slova), působil také v redakční radě německých literárních časopisů Germanistik a Text und Kontext.

Mezinárodní proslulost si Viktor Žmegač získal především za své literárně-historické práce publikované doma a v německy mluvících zemích. Za vrchol Žmegačova literárně-historického bádání je považováno dílo Povijesna poetika romana (1987, 1991, 2004, Historická poetika románu). Výjimečné místo pak v jeho opusu zaujímá unikátní syntéza dějin německé kultury Od Bacha do Bauhausa: povijest njemačke kulture (2006, Od Bacha k Bauhausu: dějiny německé kultury) následovaná obsáhlou monografií a shrnutím celoživotního bádání v oblasti muzikologie Majstori europske glazbe: od baroka do sredine 20. stoljeća (2009, Mistři evropské hudby: od baroka do poloviny 20. století).

V bohaté knižní publikační činnosti autor vytrvale pokračoval i v posledních letech svého života. Vydání každého nového titulu – ať už se jednalo o monografii, publikace věnované kulturním dějinám předních evropských měst, či knihy fejetonů – bývalo vždy velkou událostí chorvatské kultury. Až do své smrti pravidelně přispíval do chorvatského kulturního obtýdeníku Vijenac, kde měl svoji stálou rubriku Večernji zapisi Viktora Žmegača (Večerní zápisy Viktora Žmegače).

Publikace Četiri europska grada (2017), která vyšla roku 2025 v nakladatelství Altenberg pod názvem Čtyři evropské metropole (2025), je prvním překladem díla Viktora Žmegače do češtiny.

Drago Jančar (*1948) je jedním z nejznámějších, nejplodnějších a nejpřekládanějších slovinských spisovatelů. Vedle dramatické a prozaické tvorby se proslavil také svými eseji, v nichž se zabývá zejména společenskými a politickými tématy. Za své dílo získal řadu literárních cena doma i v zahraničí.

Do češtiny byla přeložena čtyři jeho dramata: Disident Arnož in njegovi (1982, č. 1986 jako Profesor Arnož a ti jeho), Veliki briljantni valček (1985, Velký brilantní valčík, č. 1988), Zalezujoč Godota (1988, Špiclování Godota, č. 1992) a Halštat (1994, č. 2000), sedm románů: Galjot (1978, Galejník, č. 1990), Severni sij (1984, Polární záře, č. 2009), Posmehljivo poželenje (1993, č. 1999 jako Chtíč chtíc nechtíc), Katarina, pav in jezuit (2000, Kateřina, páv a jezuita, č. 2003), Drevo brez imena (2008, Strom beze jména, č. 2020), To noč sem jo videl (2010, Dnes v noci jsem ji viděl, č. 2018), In ljubezen tudi (2017, A láska samotná, č. 2023) a šest knih výborů kratších próz a esejů: Pohled anděla (1995), Krátká zpráva z dlouho obléhaného města (1997), Prodloužená minulost (1998), Přízrak z Rovenské (2003), Brioni (2005) a Příčky z Jákobova žebříku (2006).

Po studiích dějin a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu působil Marijan Lipovac (*1976) jako novinář v záhřebském deníku Vjesnik. Od roku 2013 pracuje v tiskovém odboru Chorvatské akademie věd a umění. Zabývá se studiem dějin česko-chorvatských vztahů a na toto téma publikoval řadu odborných článků a několik publikací. S Franjo Vondračkem je spoluautorem knihy Češki Hrvati: hrvatski tragovi u Češkoj (2018), která roku 2020 vyšla v nakladatelství Altenberg pod názvem Čeští Chorvaté: chorvatské stopy v českých zemích.

Od roku 1997 je členem záhřebské Chorvatsko-české společnosti (Hrvatsko-češko društvo, HČD). V letech 2005–2011 byl jejím tajemníkem, od roku 2011 je jejím předsedou a šéfredaktorem věstníku Susreti (Setkávání).

Marijan Lipovac je iniciátorem a organizátorem mnoha akcí HČD, jejichž cílem je popularizace Chorvatska v České republice, a naopak českých zemí v Chorvatsku. V roce 2019 obdržel cenu českého ministra zahraničních věcí Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Po studiu žurnalistiky na pražské Univerzitě Karlově působil Franjo Vondraček (1957–2021) jako novinář a redaktor v několika chorvatských regionálních i celostátních tiskovinách a rozhlasových stanicích. Byl také tiskovým mluvčím Záhřebské župy. Od roku 2007 byl až do své smrti zástupcem české národnostní menšiny v Záhřebské župě a v roce 2009 založil Českou besedu Záhřebské župy, jejíž byl do roku 2013 předsedou.

Je autorem několika knih spojených s tematikou českých zemí či česko-chorvatských vztahů, u dvou z nich byl spoluautorem Marijan Lipovac. Jedna z nich – Češki Hrvati: hrvatski tragovi u Češkoj (2018), vyšla roku 2020 v nakladatelství Altenberg pod názvem Čeští Chorvaté: chorvatské stopy v českých zemích. Jako scénárista se pro Chorvatskou televizi podílel na přípravě čtyř filmů s českými a česko-chorvatskými tématy.

Za svoji práci byl oceněn Záhřebskou župou (2013) a Chorvatsko-česká společnost mu udělila Cenu Božidara Grubišiće (2020) za přínos k popularizaci chorvatsko-českých vztahů v publicistice a médiích.

Mirjana Novak Perjanec je chorvatská novinářka a scénáristka, členka Chorvatské společnosti dramatických umělců (HDDU) a Chorvatské společnosti digitálních umělců (HUDU). Od roku 1996 působí v chorvatské státní televizi HRT jako externistka na různých pozicích v oblasti filmové tvorby, od roku 2005 je realizátorkou a scénáristkou nejrůznějších projektů HRT v oblasti studiového vysílání i filmové tvorby.

Za scénář k dokumentárnímu filmu Zabilježen u zvijezdama (Zapsán ve hvězdách, 2014), který přibližuje osudy jednoho z nejslavnějších chorvatských cyklistů Stjepana Grgace (1909–1960), získala ocenění na mezinárodním filmovém festivalu Sport Movies & TV – Milano International FICTS Fest.

V nakladatelství Altenberg vydaný titul Černá královna 1 (2024) je první díl zamýšlené trilogie Crna kraljica 1,2,3 o Barboře Celjské (1392–1451), druhé manželce Zikmunda Lucemburského, římské císařovně a uherské a české královně.

Chorvatský spisovatel a dramatik Miro Gavran (*1961) je autorem téměř šesti desítek divadelních her, jedenácti románů a deseti knih pro mládež. Jeho knihy se dočkaly více než 200 vydání doma i v zahraničí, podle jeho dramat a komedií vzniklo přes 300 inscenací po celém světě.

Je zároveň jediným evropským dramatikem, který má za hranicemi své rodné země vlastní divadelní festival – GAVRANFEST. Tento festival začal roku 2003 ve slovenské Trnavě, a kromě Polska a Německa probíhá od roku 2016 i v Praze. Díla Mira Gavrana byla přeložena do více než 40 jazyků. V letech 2021–2025 byl předsedou Matice chorvatské (Matica hrvatska), nejvýznamnější chorvatské kulturní instituce.

Těžiště Gavranovy prozaické tvorby tvoří vedle povídkových sbírek Mali neobični ljudi (1989, Malí neobyčejní lidé) a Priče o samoći (2019, Povídky o samotě) zejména románová tvorba: Kako smo lomili noge (1995, Jak jsme si lámali nohy), Klara (1997, Klára), Margita ili putovanje u prošli život (1999, Margita, aneb cesta do minulého života), Judita (2001, Judita), Krstitelj (2002, Jan Křtitel) Poncije Pilat (2004, Pilát Pontský), Jedini svjedok ljepote (2009, Jediný svědek krásy), Kafkin prijatelj (2011, Kafkův přítel), Nekoliko ptica i jedno nebo (2016, Několik ptáků a jedno nebe) a Portret duše (2023, Portrét duše).

Titulem Vysněná učitelka (2019) se české čtenářské veřejnosti poprvé představil jako autor knih pro mládež.

Peter Svetina (*1970 Lublaň) je slovinský básník, spisovatel, překladatel a literární historik, absolvent slovenistiky na Filozofické fakultě v Lublani. O dějinách slovinské literatury a o dětské literatuře přednáší na Alpen-Adria Universität v rakouském Klagenfurtu. Výrazné místo v jeho tvorbě zaujímá poezie a próza pro děti a mládež, publikuje odborné články, je redaktorem řady knih a sborníků, překládá z angličtiny, češtiny, chorvatštiny a němčiny. Připravil rovněž výbory četby k výuce literatury pro 5.–9. třídy slovinských základních škol. Za svoji literární tvorbu obdržel řadu ocenění.

Je také autorem tří básnických sbírek pro dospělé Kavarna v prvem nadstropju (2001, Kavárna v prvním patře), Počasno popoldne (2011, Pomalé odpoledne) a Poročilo o Jasperju Krullu (2018, Zpráva o Jasperu Krullovi). Za překlad básnických sbírek Rybí šupiny a Odlet vlaštovek Bohuslava Reynka, které vyšly společně roku 2023 pod názvem Ribje luskine; Odhod lastovk, byl nominován na Sovretovu cenu udělovanou Obcí slovinských literárních překladatelů (DSKP).

Knížka pohádek Modrost nilskih konjev (2010), která vyšla roku 2022 v nakladatelství Altenberg pod názvem Hroší moudrost (2022), je jeho prvním samostatným knižním překladem do češtiny.

Miha Mazzini (*1961 Jesenice) je slovinský spisovatel, scénárista, režisér a informatik, absolvent doktorského studia antropologie na Institutum Studiorum Humanitas v Lublani a postgraduálního studia scénáristiky na The University of Sheffield. Je autorem více než tří desítek literárních děl, které byly přeloženy do řady jazyků, dále scénáristou a režisérem dokumentárních i hraných filmů, sestavil také několik odborných příruček z oblasti informatiky. Za svou literární a filmovou tvorbu získal řadu ocenění doma i v zahraničí.

Velkého ohlasu se dočkala již Mazziniho prvotina, román Drobtinice (Drobečky, 1986), který získal ocenění Slovinský román roku. Režisér Milan Zupanič podle něj natočil celovečerní film Operacija Cartier (Operace Cartier), který získal cenu CIRCOM za nejlepší televizní film roku 1992. Mazzini je také autorem scénáře trojnásobně oceněného filmu Sladke sanje (Sladké snění, 2001), který pak pod názvem Kralj ropotajočih duhov (Král rámusících duchů, 2001) převedl do románové podoby. Tento román vyšel v českém překladu Kristiny Pellarové pod názvem Já, Tito a gramofon (2005).

V románu Izbrisana (2014), česky Vymazána (2024), jako první slovinský autor literárně zpracoval téma „vymazaných“ – dne 26. února 1992 nezákonně vymazaných 25 671 osob z evidence obyvatel Slovinska s trvalým pobytem bez upozornění a bez možnosti odvolání, které se pak ze dne na den staly osobami bez státní příslušnosti. Následně podle románu v roce 2018 zrežíroval celovečerní film s Juditou Franković Brdar v hlavní roli, který získal deset ocenění ve Slovinsku i zahraničí.

Čeština je devátým jazykem, do kterého byl román Vymazána přeložený. Necelého půl roku po vydání se dočkal dotisku.