NAŠE KNIHY

Barbora HAMBLIN - FLANDIL VE ŠKOLCE

Knížka pohádek Flandil ve školce je určená především dětem předškolního věku a jejich rodičům. Hlavní postavou je malý šnek Flandil, který začíná chodit do školky. Zde se dostává do situací, které mnohé děti důvěrně znají, a často si s nimi nevědí rady. Nezřídka v nich vyvolávají různé negativní emoce, strach, nervozitu nebo pocity osamění.

Flandílek a jeho kamarádi dětem ukáží, jak se vyrovnávat s takovými situacemi, jako jsou například obavy z prvního dne ve školce, ubližování v dětském kolektivu, setkání s cizojazyčnými dětmi, strach z neznámých věcí, počurávání, tréma či vyrovnávání se s narozením mladšího sourozence. Děti uvidí, že každou situaci lze nějak řešit a že se s žádným trápením nemusí bát obrátit na dospělé o pomoc.

ISBN 978-80-906543-0-3 (vázáno), 64 stran, formát A5, barevné ilustrace, cena: 180,- Kč

Flandil ve školce - koupit

Ukázka z knihy

První den ve školce

Bylo září. Malý šneček Flandil se celé léto připravoval s maminkou na školku. Také si na ni spolu hráli. Maminka byla "jako" paní učitelka a plyšáci představovali zvířátka, která budou do školky chodit s Flandílkem.

Když se prvního září Flandil probudil, cítil takové podivné chvění v bříšku. Dnes půjde poprvé do školky. Těšil se, ale zároveň měl strach.

Jaká bude ta školka? Jaká bude paní učitelka? Už s ní jednou mluvil, když se byli ve školce s maminkou podívat. Usmívala se a měla červené šaty. A co zvířátka, jaká budou? Bude tam mít kamarády? Půjčí mu hračky? A opravdu si pro něj maminka přijde?

Flandilovi se z toho všeho točila hlava a byl čím dál víc nesvůj. Neuměl si na tolik otázek odpovědět. A chtěl to všechno vědět hned.

Ráno do školky doprovázela Flandílka maminka s tatínkem. Poprosím maminku, abych mohl zůstat doma, napadlo ho. Určitě mě nechá. Budu si hrát se svými hračkami a s maminkou. Zároveň ho ale školka lákala. Tolik už o ní slyšel.

Ve školce už bylo několik zvířátek. Loučila se v šatně se svými rodiči. Také šla poprvé do školky. Některá plakala a držela se maminek kolem krku. Flandil nevěděl, co má dělat.

Mám také plakat? Nebo mám jít dovnitř? Trochu se bál. Nechtěl být bez maminky.

Málem měl slzy na krajíčku, ale maminka ho hned objala. Pevně ho stiskla a řekla mu: "Flandílku, mám tě moc ráda. Vidím, že máš strach."

"Já tam nechci, mami. Chci být s tebou," odpověděl Flandílek a plakal.

Maminka z kabelky vytáhla svoji fotografii, na které se usmívá, a vtiskla ji Flandílkovi do ručičky: "Mám tady pro tebe svou fotku. Když ti bude smutno a budeš chtít být zase se mnou, můžeš se na mě podívat. Usměju se na tebe a můžeš mi dát i pusu."

"A ty myslíš, že to pomůže?" nebyl si jistý Flandil.

"To nevím. Ale můžeš to zkusit. Až přijdu, řekneš mi, jestli to fungovalo. Co myslíš?" zeptala se maminka.

"Tak dobře, zkusím to," řekl rozhodně Flandil.

"Ať se ti první den ve školce moc líbí. Přijdu pro tebe dnes po svačině. To bude malá ručička hodin na desítce a velká na dvanáctce. Mám tě moc ráda." Dala mu pusu a odcházela.

"Mami?" zavolal plačtivě Flandil.

"Ano, zlatíčko?" ozvala se maminka.

"A přijdeš pro mě určitě?" zeptal se opatrně.

"Slibuju ti to!" zavolala maminka. Zůstala ještě do chvíle, než si pro Flandílka přišla paní učitelka a odvedla ho do třídy.

Flandil se šel podívat s paní učitelkou na hračky. Bylo jich několik krabic. Všechny úplně jiné než měl doma. Vlastně ne, tu barevnou stavebnici má doma také!

Doufám, že tady mi nikdo brát hračky nebude, jako mi je berou v dětském koutku, říkal si v duchu Flandílek.

Vybral si bílou sanitku s houkačkou, která měla otevírací dveře. Zahoukal sirénou a přišel k němu pejsek: "Ahoj, jak se jmenuješ? Já jsem Jaja," řekl Flandilovi.

"Já jsem Flandil."

"Můžu si s tebou hrát?" zeptal se Jaja.

Flandil se trochu bál, ale souhlasil. Přidala se i veverka Veveruška, která přinesla panenku jako pacientku, a také ježeček Bodlinka, kterému zvířátka hned dala přezdívku Bojkika. Neuměl totiž své jméno vyslovit. Všichni jezdili se sanitkou sem a tam, střídavě si půjčovali pacienty a houkali houkačkou.

Čas utekl tak rychle, že tu najednou byla svačina.

"Hurá! Přijede maminka!" volal Flandil. Vtom si všiml uplakaného králíčka Fouska v rohu třídy. Seděl na bobečku a ouškama si utíral slzičky. Flandílek se k němu připlazil a zaťukal mu na tlapku.

"Pláčeš?" zeptal se opatrně. Králíček neodpovídal.

"Stýská se ti po mámě?" králíček zvedl uši a přestal plakat. Poslouchal Flandila.

"Už chceš domů, viď? Bojíš se tady? Já jsem se taky bál. Ale nikomu jsem to neřekl. Protože jsem si myslel, že by maminka byla smutná. A to jsem nechtěl."

V té chvíli si vzpomněl na maminku a začalo mu být také smutno. Doběhl pro její fotku. Usmívala se na ní. Přitiskl si ji na bříško, dal jí pusu a položil ji zpátky do skříňky. Bylo mu lépe. A chtěl pomoct i králíčkovi, aby se cítil dobře.

"Máš s sebou svačinu?" králíček došel do šatny pro krabičku s mrkvičkou.

"Jé, můžu si vzít?" zaradoval se Flandílek.

Králíček ale uhnul, že ne.

"Neboj, já vím, že to je tvoje svačinka. Dáš mi ochutnat třeba příště a já ti dám ochutnat zase tu svou. A víš, že až to sníš, tak už uvidíš svoji maminku? Vážně! Dneska jdou všechny děti domů po svačině. Říkala mi to moje mamka. A ona nelže!"

Králíček nastražil uši, otevřel doširoka oči a usmál se na Flandila.

"Chceš si s námi hrát?" králíček zakýval hlavou na znamení, že ano.

Za chvilku se ale otevřely dveře a v nich se objevila maminka králíčka Fouska. Potom Jajínkova, Veveruščina a Flandílek už začínal být nervózní.

Vtom ji zahlédl z okna a začal křičet: "Mamííííí, mamíííí, maminkóóóó!"

Vběhl jí do náruče a vlepil jí velkou pusu. Byl moc rád, že ji vidí. Že si pro něj opravdu přišla. Mamince může věřit. Vždycky udělá to, co řekne.

"Mami, funguje to!" zašeptal jí do ucha Flandílek.

"Co funguje?" maminka netušila, o čem Flandílek mluví.

"Přece ta fotka!"

A oba se na sebe usmáli.